Audioknihy a já

Co si pamatuju, nikdy mě audioknihy moc nebavily. Někdy na základce jsem si od mamky k vánocům vyškemrala Staré řecké báje a pověsti od Petišky, ale mám pocit, že jsem je nikdy neposlouchala. Prostě mi přijde, že je pro mě audioknih škoda, protože:

...když mi někdo předčítá, usnu při tom.

...když někdo předčítá, dá důraz tam, kde ho autor nezamýšlel. Nebo kam bych ho nedala, kdybych si příběh četla sama.

...narator (předčítající) propůjčí postavám svůj hlas a já už si je nemůžu tolik představovat.

...nemůžu přece poslouchat knihu (na kterou se musím soustředit!) a při tom dělat ještě něco jiného. To bych neměla požitek ani z jednoho.

...audiokniha – na rozdíl od té tištěné – nevoní.

...a vůbec, já si prostě radši čtu!

Jenomže pak mi došlo, že já čtu vlastně pořád a někdy by se mohlo hodit, kdybych knihu odložila a přítom si pořád užívala příběh a audioknihy možná tak špatné nejsou, jenom na ně nejsem zvyklá. Vlastně to bude něco jako četba na pokračování v rádiu, která mě vždycky docela bavila, akorát to bude na CDéčku a budu to poslouchat se sluchátky. A když se audioknihy dají půjčit v knihovně, nebudu za ně muset utrácet a... proč to teda nezkusit?

Při další návštěvě knihovny jsem to opravdu vyzkoušela. Domů jsem si šťastně přinesla Dívku ve vlaku (necelých 12 hodin příběhu) a došlo mi, že budu sedět u počítače, protože jiným vhodným přehrávačem nedisponuju. Tím jsem si nijak nepolepšila, malovala jsem si, jak budu číst v autobuse, nebo při práci na zahradě, nebo až při bouřce nepůjde elektřina a ono se to nijak nevyřešilo.

Takže jsem zainvestovala do přenosného přehrávače a těšila jsem se, až slavnostně vložím disk a ozve se hlas a třeba konečně pochopím, proč je takový hit. Jenomže z toho zase nic nebylo, přehrávač s touhle nahrávkou nechtěl mít nicspolečného. A byla jsem tam, co na začátku: sluchátkama spojená s notebookem, který musí být nonstop v zásuvce, protože je to starý typ a odešla mu baterie! Ale stejně to bylo fajn. Ještě dořeším technické detaily a budu číst 24/7.