Zakázaná hra – Doupě


V jednom z minulých knižních článků jste si mohli  přečíst o první části série Zakázaná hra,  jejíž autorkou je L. J. Smith, tedy ta samá osoba, která napsala Upíří deníky. V knihovně jsem si rovnou půjčila celou trilogii (Lovec, Doupě a Inferno), protože kde bych sháněla další díly, kdyby se mi série náhodou zalíbila? K úvodní knize jsem sice měla trochu výhrady, zato druhý díl jsem si přečetla během pár hodin. Tak mě napadá, jestli to nebude tím, že jsem si román vzala s sebou na brigádu a byla to jediná možnost, jak se zabavit, když už nebylo co dělat?


Pokud jste Lovce  nečetli, následujících pár vět (těch, které jsou podtržené) radši kvůli spoilerům přeskočte. Úvodní díl končí smrtí Summer a odcizením Hry dvojicí mladíků, kteří od první stránky Jenny sledovali. Hlavním hrdinům se sice podařilo uniknout z panství Stínového muže, ale jak se zdá, Julian je jim stále v patách. Druhý díl přímo navazuje na předchozí události, takže je snad pochopitelné, že jsem si nemohla odpustit malé připomenutí. Teď už se budu věnovat jen a pouze prostřední části série, která nese příhodný název Doupě.
Julian se opět nějak dostal do našeho světa, přivedl si s sebou nadpřirozené pomocníky, známé už z předchozí knihy a opět terorizuje Jenny a její přátele. Jestli mi v Lovci vadil pomalý rozjezd, tady jsem doslova trpěla: román má stejný rozsah jako předchozí díl, dočetla jsem dvě čtvrtiny, tři čtvrtiny… a pořád nic. Teprve na několika málo posledních stránkách došlo k zápletce i jejímu rozuzlení. O čem to mluvím? Julian se s Jenny rozhodl hrát další nebezpečnou hru. Pokud dívka s pomocí přeživších kamarádů vyhraje, temný princ ji zbaví slibu, který mu v prvním díle dala. Pokud ne, zůstane vše při starém. Jde o hodně, čas se krátí a její kamarádi beze stopy mizí jeden po druhém. Je aspoň nepatrná naděje, že by dokázala rozšifrovat Julianovy indicie?
Abych pravdu řekla, čekala jsem víc akce a napětí a tohle mi vážně přišlo jako slabota. V prvním díle se ze zápletky povedlo dostat víc, tady zápletka pořádně ani nezačala. Pokud jste fanoušky L. J. Smith, asi se na tenhle problém budete dívat jinak, než já, jenomže si prostě nemůžu pomoct. Leckdy by to vylepšila i nepatrná drobnost. Co by se třeba stalo, kdyby papírové figurky, které po zmizelých zůstaly, chodily Jenny strašit? Autorka něco takového mírně naznačila, když napsala, že postavičky na hrdinku upíraly zoufalé (a různé další) pohledy, přesto si myslím, že by si takový motiv zasloužil trochu víc pozornosti. Stejně je mi jasné, že Smith příběh nepřepíše jenom proto, že se nelíbí nějaké bloggerce z Čech…
Abych pořád nekritizovala, zkusím najít aspoň jednu věc, která mě zaujala. Hm… nechte mě chvíli přemýšlet… AHA! Už vím: hádanky a indicie, které dával Julian Jenny, aby s ním mohla soupeřit. Sotva mě děj přestal bavit, začala jsem se soustředit na tohle a čtení hned bylo snesitelnější.
Ještě mi zbývá dočíst poslední díl. Jsem vážně zvědavá, kterému z předchozích se kvalitou a námětem vyrovná?  Už teď mi trochu připomíná Upíří deníky, když se Elena vydala do Temné dimenze…

Komentáře

Oblíbené příspěvky