Osvěžení pro duši

Že salesiánský kněz Bruno Ferrero napsal knížečku Osvěžení pro duši, vím už hrozně dlouho. Dokonce nějaký ten pátek (a že jich bylo požehnaně) si plánuju ji přečíst.  Z neznámého důvodu se mi nikdy nedostala do rukou a musím se přiznat, že jsem po ní ani nijak aktivně nepátrala.

Před pár dny jsem se dostala ke krabici s vyřazenými knihami a hned nahoře jsem objevila právě tuhle sbírku kratičkých příběhů k zamyšlení. Rovnou taky na začátku upozorním, že není úplně pro každého, (překvapivě) dost často zmiňuje Boha, ale na druhou stranu ho nijak nevnucuje. Prostě je. Autor v něj  věří, a přesto nechává na čtenáři, aby se k tomuto faktu postavil podle svého. Příjemným zjištěním pro mě bylo, že většina příběhů dává smysl, i když si náboženské části odmyslím, což asi původně zamýšlený záměr nebyl.

Co mi vadilo neskutečně, byla fotka pomalu za každým příběhem. Proč?  Jestli jde opravdu o knihu, která má člověka donutit zamyslet se, nejdůležitější je obratnost jazyka. Měl by být natolik jednoduchý, aby každý bez problému rozuměl čtenému, ale zároveň tak rafinovaný, aby nechal dost prostoru pro čtení mezi řádky. Doprovodné obrázky tomu podle mě jenom škodí, navádějí čtenáře určitým směrem a ať chce nebo ne, nakonec tomu podlehne. Neztrácí potom publikace na účinnosti?  A to ani nemluvím o tom, jak byly některé snímky kýčovité… Ach jo.

Ještě bych snesla květ slunečnice pod názvem každého příběhu.  Beru ho jako jakési logo celé publikace, které během čtení mělo za úkol připomenout mi, co a proč vlastně čtu. Sice se mi úplně nehodí k titulu Osvěžení pro duši, slunečnici bych si spojila spíš s něčím jako „posilnění pro duši“, ale nic takového nevyšlo, takže bych ji s klidným svědomím přiřadila k Paprsku slunce pro duši, knize, která v Portálu vyšla v roce 2000. Pokud by bylo nezbytné zobrazit nějakou rostliny, uvažovala bych radši nad mátou, nebo jinou chladivou bylinou.

Asi jsem udělala chybu, když jsem tuhle brožurku přečetla na jeden zátah. K tomu zcela jistě určená není. Jestli ji mám číst správně, musím si přečíst jeden příběh, zamyslet se nad jeho poselstvím, pak zdolat dodatek k němu a aspoň 24 hodin ho nechat uležet, abych si ze čtení odnesla nějaké ponaučení. Takhle jsem sice knihu zvládla za jeden den (to mě nijak nepřekvapuje, nemá ani sto stran), ale v hlavě mám zmatek. Některé mikropovídky se mi líbily a zapůsobily na mě hned (občas i po umělecké stránce), jiné by potřebovaly delší čas, aby mohly uzrát.

No, to se bude muset zvládnout za pochodu.  Potřebuju další článek sem na blog. Tady vidíte, že na mě čtení moc nezapůsobilo – já sobec…