sobota 7. dubna 2018

L. J. Smith: Lovec


Před několika lety jsem ujížděla na knihách od L. J. Smith. Nebudu vám nic nalhávat, Upíří deníky byl tehdy vrchol literatury, i když se časem zhoršily a postupně jsem přesedlala na něco jiného. Autorku jsem ale pořád opatrně zpovzdálí sledovala a občas jsem si nějaké její dílo přečetla, abych si udržela přehled. Marně, teď jsem v knihovně narazila na její trilogii Zakázaná hra, která u nás začala vycházet před třemi roky ve Fragmentu a já o tom neměla ani zdání.


Hlavní hrdinka Jenny připravuje narozeninovou patry pro svého přítele Toma a několik nejbližších kamarádů. Vinou počasí sejde z původně zamýšlené koupačky, akce má začít za pár hodin a je nutné vymyslet náhradní program. To dívku přivede do čtvrti s pochybnou pověstí, kde najde obchůdek s neobvyklými hrami, které se neprodávají jen tak někomu. Jednu z nich přinese domů a spolu s ostatními se musí postavit svým nejhorším nočním můrám, jež se na herním plánu stávají skutečností. Dokonce při téhle hře jde o holý život…
Nevím, co spisovatelka napsala dřív, jestli Upíří deníky, nebo Zakázanou hru. V každém případě mi Meredith z Deníků připomíná Dee ze Hry, nebo obráceně.  A pak Stínový muž, který si nechává říkat Julian. Ovládaný temnotou, schopný čehokoli, jen aby dosáhl svého cíle (ano, tušíte správně, v tomhle případě mu jde o Jenninu náklonost) a neváhá ani zničit jejího Toma… Nepřipomíná vám to tak trochu Damona mírně kříženého se Stefanem? Mít dva hrdiny v jednom, která z nás by odolala? Možná není tak špatné mít za ctitele prince temnot…?
Já vím, já vím, zmínila jsem, že je to trilogie, takže o čem by byly zbývající dva díly, kdyby Julian získal Jenny hned v tom prvním? Třeba by autorka mohla dát víc prostoru dvojici mladých delikventů, kteří Jenny sledují už od první stránky. Dokázali by přelstít Stínového muže a jeho pomocníky, démonického hada a vlka? Asi by bylo zajímavé takovou zápletku sledovat, ale spisovatelka rozehrála už jinou odvážnou partii, která je rozhodně podstatně napínavější. Kdo vyhraje ve Hře, která ve skutečnosti nemůže mít žádného vítěze?
Musím přiznat, že námět mě zaujal. Zdánlivě obyčejná desková hra se stane realitou a hrdiny přenese do jiného světa, obývaného démony, ačkoli je neuvěřitelně podobný tomu našemu. Deskovka navíc dokáže hráče doslova pohltit a případně i zabít. Trochu i tím připomínala EREBOS – Hru, která zabíjí od Ursuly Poznanski, ale pokud se někdo nechal inspirovat, tak spíš Ursula.
Místy by se sice z námětu určitě dalo vytřískat o něco víc, na druhou stranu je potřeba uznat, že kniha měla víc než příjemný rozsah (lehoučce přes dvě stě stránek) a rozepisovat se do detailů by jí mohlo ubrat na čtivosti. I bez toho mi trvalo několik dní, než jsem překonala úvodních padesát listů a děj se trochu rozjel.
S čím se opravdu nemůžu smířit, je překlad. To mám vážně věřit, že na něm pracoval skutečný člověk z masa a kostí? To si fakt nakladatel myslí, že jsem takhle naivní a zbaštím mu to i s navijákem?! Jestli ano, tak je pořádně na omylu. Mám pocit, že uvedené jméno překladatele není ničím jiným, než náhodně vylosovanou dvojicí slov a veškerou práci odvedl strejda Google. Dokonce jsem ochotná tvrdit, že si knihu před tím, než šla do tisku, nikdo nepřečetl. Jak by v textu normálně myslící člověk mohl nechat nevhodné pády, nebo předložky, se kterými věty absolutně nedávají smysl? Kdyby se náhodou někdy připravoval dotisk, nebo druhé vydání, opravte, prosím tyhle „drobnosti“ a příběh nebude mít daleko k dokonalosti.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Ivana Nováková: Pohádky o čarodějích

Čím jsem starší, tím radši čtu pohádky. Tedy… pohádky, v žádném případě bych netvrdila, že by se kniha s titulem Pohádky o čarodějích da...