Doba zamčených kostelů

Kdykoli mám možnost vyhnout se veršům, využiju ji. Poezii nečtu a je to ztráta času, pokoušet se mi ji přiblížit. Kdybych nepatrně nadsadila, veršotepci pohrdám (je mi líto, je to tak a doufám, že si to nikdo nebude brát osobně). Aspoň většinou to tak mám, takže jsem překvapila sama sebe, když jsem mezi vyřazenými knihami našla sbírku Doba zamčených kostelů a byla to první publikace, kterou jsem z nich přečetla. Během půl dne.

Podle názvu jsem usoudila, že verše vznikly v padesátých letech, nebo se v té době přinejmenším odehrávají. Sekla jsem se jenom o půl století, básnická sbírka Zdeňka Vaníčka poprvé vyšla anglicky v roce 1999, já získala třetí české vydání, staré přesně devět let.

Nevím, co si o výtisku mám myslet. Četl se poměrně dobře, hlavně díky tomu, že všechny básně používaly volný verš. Převážná většina z nich se týkala nějakého konkrétního místa, třebaže ani zdaleka nesouvisí s kostely. A pak přišla věc, která mě zarazila: několik básní v němčině. Prostě jen tak, z ničeho nic, začal Vaníček psát německy. Nechápu. Jasně, nějaký důvod k tomu určitě mít musel, jinak by to nedělal, ale ocenila bych, kdyby na protější straně byl překlad. U veršů v italštině nechyběl, tak proč nebyl i u němčiny? To opravdu básník počítal s tím, že všichni natolik vládnou cizím jazykem, aby si text vychutnali a měli z něj umělecký požitek? Jestli ano, tak se vážně pořádně přepočítal. Měla jsem němčinu povinně na gymplu, ale při tom, kolik si z ní (ne)pamatuju…

Doba zamčených kostelů mě donutila trochu přehodnotit názor na básnické sbírky. Tuhle jsem spíš než jako knihu veršů brala jako portfolio dosud neznámého fotografa. Nespočet obrázků kostelů, detaily vitrážových oken, hlavice sloupů, zajímavé architektonické prvky. Na konci každé části (celkem jich bylo pět) čekalo několik snímků. Jak jsem se později dočetla v tiráži, autorem byl sám básník a s přípravou knihy pro tisk mu pomáhali lidé se stejným příjmením. Taky vám to přijde jako rodinný podnik?

Nejsem si jistá, jestli je to víc moje chyba, nebo chyba týmu, který sbírku připravil. Přečetla jsem si pár básní a už jsem listovala dopředu, abych zjistila, kolik básnických skladeb ještě musím přečíst, abych se dostala na konec oddílu a mohla si pořádně prohlédnout další fotky. Neodolala jsem snad ani jednou, vždy jsem aspoň koutkem oka mrkla, jaké obrázky mě čekají tentokrát a honem zase pokračovala ve čtení, abych se k nim dostala co nejdřív.

Přečíst všechny básně v jeden den nebyl nejlepší nápad. Měla jsem si nechat knihu rozečtenou, číst ji třeba pět dní, pokaždé zdolat jednu část a nechat umělecký zážitek uležet. Pak by mi možná došly další významy toho, co chtěl básník říct. Teď už to vím. Mea culpa. Mea maxima culpa…