pátek 16. března 2018

Proč mě baví blogování?


Je to trochu víc než deset let, co jsem napsala svůj první článek na Internet. Za tu dobu jsem prošla několika redakcemi (jedna z nich byla dokonce pro tištěný plátek!) a založila a zase zrušila nespočet blogů. Teprve tenhle mi dělá radost a baví mě. Možná je to tím, že jsem konečně dospěla do fáze, kdy jsem schopná se o něj postarat.


Většina redakcí mi nechávala dost volnou ruku ve výběru témat, nebo formě článků.  Za to jim teď dodatečně musím poděkovat, tehdy jsem si to neuvědomovala, ale naučila jsem se tím asi nejvíc. To na blogu neexistuje: musím si všechno připravit sama, od témat přes hledání informací (naučila jsem se psát o tom, co mě baví a aspoň trošku o tom vím), fotek, korektur (ještě že mám mamku, která se o ně postará!), propagace…
V redakci vždy bylo na koho se obrátit. Nevyznala jsem se v redakčním systému?  Napíšu šéfredaktorovi – beztak mě při nástupu zaučoval přes Skype. Nešla nahrát náhledovka?  Kolega od sportu je technicky zdatný, určitě přijde na to, kde jsem dělala chybu. (Ale já ji neudělala, jak bych mohla?) S tím na blogu nemůžu počítat. Buď je to metodou pokus omyl, nebo zkusím googlit. A když strýček Google nenajde žádného bloggera, který by se dělil o řešení mého problému, jsem v koncích. Můžu ho zkusit nějak obejít, nebo vymyslet něco jiného, jenomže co, když za pár minut má článek vyjít a já ho jaksi nemám připravený tak, abych byla spokojená?
Takže hasím ty největší požáry.  Jednou vydám článek bez obrázku (komu by to vadilo, sama nerada čtu texty s kvanty fotek), jindy ho pořádně nezařadím do kategorie a dneska jsem si přivstala, abych napsala tenhle a už teď je mi jasné, že určitě nevyjde v 10:00, jak si představuju, že by články měly každý den vycházet, ale nejdřív tak v 11 a možná ani to ne.
To by mi taky v redakci neprošlo. Jak by do půlnoci nebyl článek se vším všudy připravený k vydání, chodila by mi jedna SMS za druhou, ať koukám máknout, jinak můžu zapomenout na příplatek. Jenže člověk má nějaký osobní život, ne?  A když není nápad, nedá se nic dělat, článek by stejně stála za starou belu a na pořádnou odměnu by tak jako tak neměl nárok. Takhle můžu napsat cokoli (i když si občas říkám, jestli to už náhodou není vážně přes čáru), kdykoli a jakkoli se mi líbí. Čistě pro radost.  Žádné finance z toho nekoukají, ale když si občas můžu vybrat knihu na recenzi, mám z toho druhé Vánoce.
Taky jsem se naučila upravovat obrázky.  Aspoň trochu. Dřív jsem přesně věděla, kde ten který náhled stáhnout, byl někde v redakčním systému a všichni jsme používali ten samý, upravený už před generacemi našich předchůdců. To by zvládl i robot: kliknout, vložit, potvrdit změny, zveřejnit. Teď vím, co chci. Vím, proč to chci.  A taky si to tak vyfotím.  Nebo se o to pokusím.  Pak to vůbec nemá ty barvy, ani formát a musím ořezávat (do čtverce, to jako náhled vypadá nejlíp) a upravovat, až je to jakžtakž koukatelné.
Potom článek vydám. Druhý den všechno začne nanovo, každý text chce něco trošičku jiného. Proto jsem se naučila si články chystat pokud možno dopředu.  Když mám dobrý den, napíšu si jich, co stihnu, nechám je uležet, poupravím, co se mi přestalo líbit a šup s nimi do světa. Kolikrát je i pro mě překvapením, co mám v plánu vydat příště…

Žádné komentáře:

Okomentovat

Ivana Nováková: Pohádky o čarodějích

Čím jsem starší, tím radši čtu pohádky. Tedy… pohádky, v žádném případě bych netvrdila, že by se kniha s titulem Pohádky o čarodějích da...