Příliš mnoho Kateřin

Poslední dobou slyším na Johna Greena samou chválu, a protože jsem od něj nic nečetla, čistě ze zvědavosti jsem sáhla po knize Příliš mnoho Kateřin. Green tvoří žánr, který já úplně nemusím, ale zrovna Kateřiny mi přišly (přinejmenším) zajímavé.

Schválně, jak moc divný vám přijde zamilovaný románek psaný z pohledu kluka, který je geniální dítě a celou dobu se snaží vytvořit rovnici, pomocí níž bude možné zjistit, jak dlouho libovolné dvojici lidí vztah vydrží? Jestli jste už tuhle knihu četli, tak asi vůbec, ale mně trvalo extrémně dlouho, než jsem si na tuhle myšlenku zvykla. Vždycky jsem si totiž myslela, že takovéhle romány jsou pro holky a holky je i vypráví (kniha jako kamarádka – proč ne?), takže tohle byla příjemná změna. A navíc většinou v nich vystupují obyčejní lidé a jsou skoro dokonale reálné. Ale proč by reálný nemohl být i příběh Colina, jeho kamaráda Hasana a ženské hrdinky Lindsey?

Colin se zamilovává zásadně do Kateřin.  Za svůj předmaturitní život jich stihl poznat několik a jejich kouzlu propadl už jako malý kluk. Dokonce jich bylo tolik, že si je začal číslovat, jako by šlo o panovnickou dynastii.  A skoro každá měla svůj přívlastek (K1 byla Veliká). Zvláštní bylo, že prakticky nikdy v řeči nepoužil celé jméno, omezoval se jen na písmeno K a číslovku. S tím jsem nebyla dokonale smířená až do samého konce, i když na druhou stranu chápu, že by kniha jinak pěkně nabyla, kdyby měl autor pokaždé vypsat celé jméno. Takhle to bylo rychlejší, jen to chtělo trochu víc přemýšlet a nejen zkonzumovat text v co nejkratším čase.

Hlavní hrdina právě odmaturoval a snaží se vyrovnat s kopačkami, které mu dala K19, zatímco Hasan se ho jako nejlepší kámoš snaží přivést na jiné myšlenky. I to je důvod, proč o prázdninách vyrážejí na road trip, během něhož se dostanou do malého amerického městečka, kde by podle směrovky u silnice měl být pohřbený Ferdinand d´Este. Teprve teď začíná příběh trochu nabírat spád a už není jen o vztazích.

Jako zajímavý pohled mi přišlo mozaikové zpracování románu. Co je psáno normálním písmem, se děje teď; co kurzívou, to se odehrálo v minulosti a jsou to Colinovy zážitky s Kateřinami. Člověk si tak pěkně udělá obrázek o jeho schopnostech a hlavní postava mu přestane připadat jako vybájený superhrdina, ale jako normální člověk s vlastním životem, kterého by třeba mohl potkat na ulici. Jak se kniha chýlila ke konci, občas jsem v textu našla cosi Rudolfovského. Myslím samozřejmě českého autora Stanislava Rudolfa, na jehož románech jsem kdysi ujížděla. Celkem zajímavý mix Ameriky a tuzemských zvyklostí, i když si myslím, že je Green nijak neplánoval.

Možná by někoho od čtení mohly odradit  takřka všudypřítomné matematické vzory, rovnice a výrazy, obsahující nespočet závorek a kvanta náročných operací. Pokud se jimi nechcete zabývat, stačí se mrknout na grafy (místo ilustrací) a nechat si od Colina vysvětlit, co znamenají. Není to úplně obvyklé, do beletrie zakomponovat královnu věd, ale tady má důležitý význam pro děj.