Na Sázavu za svatým Prokopem


Už když jsem se jako malá dívala na Toulavou kameru, přála jsem si někdy navštívit sázavský klášter. Jenomže to dlouho vypadalo nereálně, takže jsem byla štěstím bez sebe, když jsem jako dárek k narozeninám dostala prohlídku vysněného místa, navíc s odvozem a trochu neplánovanou návštěvou kavárny. No co – poutní místo jsme navštívili v říjnu a od Sázavy tehdy foukal ledový vítr, do prohlídky nám zbývala celá hodina a na procházku po okolí to fakt nebylo. A to jsme se o ni vážně snažili – hlavně proto, že jsem na tom neústupně trvala.


Z úvodu musí být všem jasné, že nás dneska čeká další tip na výlet. Pravděpodobně ani nemusím nijak zdůrazňovat, že bych se do kláštera ráda ještě někdy podívala, nejlépe za teplejšího počasí, kdy je vidět i pozdě odpoledne, protože prohlížet si stavební prvky za soumraku opravdu není nejlepší nápad. Dokonce i průvodkyně tehdy odpískala vyprávění pověsti o trojici hvězd vytesaných na zvonici, prý kvůli nim budeme muset přijet ještě jednou… Teprve v teple domova jsem si na Internetu našla, že kdo najde všechny tři, tomu se splní přání. Vypadá to, že zase budu mít smůlu, ale co se dá dělat?



Houstnoucí tma nijak nevadila prohlídce kostela sv. Kříže v Severní klášterní zahradě, kde ve středověku sídlili laičtí služebníci. Ti se na rozdíl od mnichů mohli ženit, ale stejně pro ně platila poměrně přísná pravidla – prostě kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti (ale to se mi  k životu  v klášteře moc nehodí). A ten kostel si nepředstavujte jako žádnou velkolepou budovu. Spíš rotundu. Základy rotundy. Archeologický nález.  Ale stejně je bezvadná.
Temnota pozdního odpoledne nevadila ani na prohlídku (teď už opravdového) kostela sv. Prokopa a kaple Panny Marie. Naopak prostoru dodala tajemnost a klidně bych řekla, že jsme se na chvíli přenesli v čase a viděla jsem skutečného Prokopa, jak orá s ďáblem a domlouvá s knížetem Oldřichem stavbu kláštera. Nakonec mi došlo, že se dívám na obraz, který vznikl těsně po Prokopově smrti, zachycuje jeho pravou podobu a od 12. století jsou u něj doložená zázračná uzdravení. Co se zázraků týče, jsem skeptická, ale na tom obraze asi něco bude. Stála jsem před ním přinejmenším pět minut a světec se na mě culil a spiklenecky pomrkával. Jenom jestli to nebylo vinou světelných podmínek, nekvalitního historického taženého skla, atmosférou místa a tím, že jsem vůbec nemrkala a upřeně ho pozorovala. Jo, a vlastně mám ještě jedno vysvětlení: vím o soše Ježíše, která prý otevírala oči během mše a která taky byla za taženým sklem. Nemá nakonec všechny zázraky na svědomí sklářská huť?
Určitě si to musíte vyzkoušet na vlastní kůži, sezona začala už 24. března, ale radši si před návštěvou na webu Sázavského kláštera ověřte otevírací dobu. Snad chytíte lepší počasí, než jsem na výlet měla já…

Komentáře

Oblíbené příspěvky