Karel Čapek: Matka

Možná jsem divná, ale hrozně ráda čtu dramata. Myslím ve smyslu scénáře, jenom rozepsané repliky postav a několik nejdůležitějších akcí na jevišti. Zdůrazňuju to schválně, abychom se dobře pochopili, Spousta lidí za drama označuje to, co je ve skutečnosti thriller. A to Matka od Karla Čapka vážně není. No, v některých chvílích asi psychologický thriller bude, ale… označení drama pro to funguje mnohem líp.

Ještě než jsem svazeček otevřela, věděla jsem, do čeho jdu. Ve škole nám Čapka neustále cpali, není divu, protože byl oblíbenec jedné učitelky, ale když jsem si tehdy jednoho zkusmo přečetla, vůbec nebyl špatný (nechápu, proč ho vybrali jako povinnou literaturu, když se tak skvěle čte), takže kdykoli mám možnost některého přečíst, neváhám.

Tak jsem se dostala k Matce. V knihovně ležela na poličce mezi právě vrácenými výtisky, taková útlá brožurka trochu atypického formátu. Říkala jsem si, že na její přečtení mi bude stačit hodinka, dvě a vlastně nemá smysl si ji půjčovat  domů, když se do čtení můžu pustit tady, u stolku opodál. Okolnosti mě nakonec donutily přece jen si ji půjčit absenčně (to je termín používaný v Knihovním řádu) a teď zpětně mi to přijde jako rozumný čin.

Matka je vdova.  Její muž padl na bitevním poli, ale léta už ji chodí navštěvovat jako duch. Celou tu dobu nechala jeho pracovnu beze změny, jen občas si tam zajdou hrát jejich synové. Tedy hrát – jsou to mladí muži, ti si přece nehrají, ale chodí do pracovny diskutovat o politice a dalších věcech mužského světa, kterým matka jako jediná žena v rodině nemůže rozumět. Postupně své syny ztrácí a je jedno, jestli se bavíme o vztahové rovině, nebo sledujeme soužití živých a mrtvých.

Žijící synové své mrtvé příbuzné nevidí, tuhle pochybnou výsadu má jenom matka, přičemž setkání každého nově zesnulého provází bouřlivé uvítání. Místy jsem měla pocit, že na matku už je toho moc a začíná bláznit. Dokonce to sama v jednom výstupu prohlásila a čím horší je její stav, tím víc se snaží zbývající potomky chránit před jakoukoli nepřízní okolí.

Ještě bych měla vysvětlit, proč jsem vlastně ráda, že jsem si drama půjčila domů. Nečte se tak úplně snadno, jak jsem si představovala a strávit nad ním hodinku je strašně málo. Nebo takhle – čte se dobře  a pokud si člověk chce udělat čárku, že přečetl Čapkovu divadelní hru, šedesát minut mu bude bohatě stačit. Jestli si ale chce ze čtení něco odnést, musí přečíst jedno jednání, knihu odložit, do druhého dne o přečteném přemýšlet a pak celý postup ještě dvakrát zopakovat. Zážitek je potom silnější.  Jestli po něm toužíte, zásobte se kapesníky – dojetí se neubráníte.