Kafe @ cigárko


Vím o téhle knize už hrozně dlouho.  Zaznamenala jsem, že autorka za psaní získala nějakou cenu (kdo ví jakou, pár let zpátky toho byla plná všechna media). Jen mě nijak zvlášť nelákalo si knihu přečíst, takže jsem překvapila sama sebe, když jsem v knihovně zabloudila k regálu s autory, jejichž příjmení začíná D (Doležalová Marie) a jako jedinou ze zařazených knih jsem znala Kafe @ cigárko. Ve zlomku vteřiny jsem se rozhodla, že si ji půjčím.  Přece jenom, když mě nebude bavit, nemusím ji dočíst, tak co.


Tímhle okamžikem to všechno začalo.  Knížka dlouho ležela mezi dalšími vypůjčenými svazky, a kdyby se neblížilo datum vrácení, je dost pravděpodobné, že by tam ležela ještě teď. Nakonec jsem se odhodlala s ní začít, protože obsahuje krátké historky, díky čemuž na mě působila jako snadné, odpočinkové čtení.
Ne že by jím nebyla, jen mi trvalo, než jsem si k ní našla cestu. V první chvíli jsem nechápala, proč autorka píše o hereckém a divadelním prostředí, ale bylo to uvěřitelné, takže proč by ne? Teprve postupně mi došlo, že je herečka (vůbec ji neznám) a já držím v ruce knižní vydání jejího prvního roku blogování (jsem to ale nevzdělanec). Potom jsem si zákulisní zážitky začala užívat (sama ochotnicky hraju, většinu jejích zážitků jsem si dokázala víc než živě představit) jenom jsem si publikované články dávkovala postupně, před spaním, aby mi vydržely co nejdéle. Většinou jsem se do příběhů zabrala, z jednoho jich bylo nepočítaně a spát jsem nešla v deset, jak jsem si původně plánovala, ale ve dvě ráno, kdy jsem usnula s Kafem @ cigárkem v ruce. Ráno pak výtisk ležel na polštáři, pod polštářem a v jednom případě i mně na obličeji. Ano, napíšu to s jistou hrdostí: spala jsem s Marií Doležalovou, autorkou blogu Kafe@cigárko a držitelkou ceny Magnesia Litera.
Jsem nadšená a divím se, že jsem po knize nesáhla dřív.  Přesto jsem narazila na pár věcí, které mě při čtení iritovaly. Málokdy si sednu s ilustrátorem. Vina obvykle nebývá na straně výtvarníka, obecně mě obrázky při čtení ruší, a když už v nějaké knize jsem, nejdřív si je prohlédnu, abych se pak mohla plně soustředit na text. Ani tady jsem neudělala výjimku, ale umělec mě převezl: bez doprovodného textu ilustrace nedávaly smysl.  Obě složky se dokonale doplňovaly, což se povede jen málokdy. Smekám.
Zatímco s prvním „nešvarem“ jsem se celkem snadno smířila, atypický formát publikace mi postupem času vadil čím dál víc. Jistě, bezdůvodně asi zvolený nebyl, ale neskutečně špatně se držel. Pořád jsem hledala nějakou pohodlnou polohu, abych si mohla nerušeně číst  a pořád jsem ji nemohla najít. Jakýkoli literární požitek byl v tahu a myšlenky se mi toulaly všude možně. Pokud náhodou někdy dojde k druhému vydání, prosím, ať přípravný tým zvolí nějaký běžnější formát…!

Komentáře

Oblíbené příspěvky