Hrdý Budžes

Nikdy jsem Hrdého Budžese nepochopila. Dokonce mě ani nelákalo si ho přečíst a dokonce jsem k němu přistupovala s despektem, dost možná proto, že nám ho jeden rok nonstop pouštěli na gymplu jako záznam divadelní hry, aniž by nám prozradili jakékoli souvislosti. Dlouho jsem ho odmítala, ale nakonec jsem se rozhodla dát mu ještě jednu šanci.

Tentokrát jsem se při čtení opravdu bavila. Text podaný z pohledu Helenky Součkové, druhačky z herecké rodiny, mi nepřišel nijak trapný. Veškeré události jsou zaznamenány s dětskou upřímností, která postupem času nepolevuje, jak jsem zvyklá z děl jiných autorů, ale přesvědčila mě, že alter egu Ireny Douskové je opravdu sedm, osm let. Hlavní hrdinka však není jedinou postavou, kterou vykreslila s reálnou věrohodností. Místy jsem nabyla dojmu, že zmíněné osoby dennodenně potkávám ve městě, nebo je mám přímo v rodině.

Málokdy mě dospělý autor přesvědčí o reálnosti svého díla, pokud si za hlavního protagonistu vybere malé dítě. Většinou mu mírně naivní dětský pohled vydrží pár kapitol a pak se z takového literárního pokusu stane něco neuvěřitelně nečtivého, co putuje do poličky mezi knihy, po kterých sáhnu, až mi dojde veškeré další čtivo (včetně reklamních letáků ve schránce a příbalových informací vitaminů). Dousková si získala můj obdiv. Nic takového se jí nestalo, kniha se celou dobu nesla v příjemném duchu a uvěřila jsem jí do posledního písmenka. Jen si nejsem jistá, jestli to byla náhoda, nebo takhle fungují všechna její díla – zatím jsem od ní nic jiného nečetla.

Co si budeme povídat, kniha určitě nepotěší všechny věkové skupiny. Dá se sice brát jako humoristický román (nebo možná novela), ale většina vtipů vzniká narážkami na minulou politickou situaci. Pobaví se buď ti, kdo ji zažili, nebo starší studenti (minimálně středoškoláci), kteří už mají za sebou dost hodin dějepisu, aby věděli, jak to bylo a co tím Dousková myslí.

Skoro se mi chce říct, že je to popis zdánlivě obyčejné života v malé obci Ničín. Žádné přehrávání, nebo vymýšlení nereálných historek, nad kterými bych jako čtenář musela nevěřícně kroutit hlavou. Klidně to tak mohlo být.  Nebo možná i je. Sice mi přijde, že se na ani ne dvě stě stránkách vyskytovalo příliš úmrtí, ale některá místa prostě sebevrahy přitahují, takže jsem se smířila i s tím…

Co mě potěšilo nejvíc, spisovatelka si pěkně vyhrála s názvem. Celou dobu jsem pátrala (spolu s hlavní hrdinkou), kdo to ten hrdý Budžes je. A na co byl hrdý? Vysvětlení bylo dokonale prosté.  Až tak primitivní, že by mě nikdy nenapadlo a příběh se tak dočkal geniálního zakončení. Čekala jsem všechno možné, ale tohle… Klobouk dolů!

Hrdý Budžes se asi nikdy nestane mojí nejoblíbenější knihou, ale musela jsem na něj přehodnotit svůj názor. Není tak špatný, jak jsem si pamatovala ze školy. Jenom mám strach, jestli to nebude tím, že stárnu?