Dračí náhrdelník
Každý, kdo mě aspoň trochu zná, ví, že Vlastimil Vondruška patří mezi
moje oblíbené autory. Nikomu proto asi nepřijde zvláštní, že sotva se v prodeji
objevila jeho novinka Dračí náhrdelník,
vyrazila jsem do knihkupectví a ještě ten den se pustila do čtení. Detektivky z jeho
série Hříšní lidé Království českého
mi z Vondruškovy tvorby vyhovují snad nejvíc.
Ačkoli patří mezi moje favority,
z úvodu knihy jsem nijak zvlášť nadšená nebyla. Správce hradu Bezděz,
Oldřich z Chlumu, bere svoji manželku, Ludmilu z Vartemberka, na
jarmark do Prahy, kde pro ni chystá
překvapení ke společnému výročí. Panoš Ota se tam seznámí se skupinou
komediantů. Oldřich má vyřizování na královském dvoře a poměrně dlouho jsem
musela čekat, než Vondruška vyřeší všechny aspekty partnerského života
nejlepšího vyšetřovatele království. Pak se konečně začalo dít něco zajímavého:
správce Bezdězu se dozvěděl o vraždě ostřihomského kanovníka, který prý před
smrtí chtěl varovat královnu Kunhutu. Ale před čím? A jak by se to mohlo stát
na svatbě, které se Kunhuta ani nezúčastní? Oldřich odjíždí pátrat na svatbu na
Český Šternberk, zatímco na královnino bezpečí má dohlédnout Ludmila. O téhle
chvíle na sebe další mrtví nenechají dlouho čekat.
Místy mi připadalo, že čtu sestřih
nejlepších scén z Hříšných lidí
Království českého. To, jak se Ludmila zapojila do pátrání manželových
služebníků, mi připomnělo Strážce
boleslavského mysteria. Pronásledování trubadúra (a hlavně pověrčivost
velitele Diviše) byla už ve Jménem krále.
Prokazování se medailonem využil Vondruška před lety v úvodních svazcích série
o Martinu ze Stvolna a jak se manželka purkrabího pokouší Oldřicha z Chlumu
svádět, byla jasná narážka na Román o
růži. Abych byla upřímná, autor mě potěšil jen jednou věcí: jiným
vyvrcholením vztahu panoše Oty a půvabné komediantky. Nakonec to vůbec
nedopadlo tak, jak jsem předpokládala na základě předchozích Vondruškových
knih. Díky Bohu!
Když to vezmu kolem a kolem, po
řemeslné stránce nemůžu Dračímu
náhrdelníku nic vyčítat. Když jsem si zvykla na styl, měl celkem spád a dal
se číst. Nejhorší bylo (aspoň pro mě)
postřehnout všechny autorovy myšlenky a vyznat se v kvantech jmen a
příbuzenských vztahů. To jsem však po několika kapitolách vzdala; části, ve
kterých byla víc než dvě jména za sebou jsem
přeskakovala (teď si sypu popel na hlavu), ale stejně jsem pochopila, kdo je
plánován jako hlavní oběť dřív, než to Vondruška odtajnil.
A konečný dojem? Autor se
nevěnoval politice tolik jako ve Vzpouře
goliardů, ale přesto to nebyl takový Vondruška, na jakého jsem zvyklá a
vychutnávám si ho. Za pár měsíců od něj má vyjít další kniha (ze série Letopisy Královské komory), tak si snad
sedneme líp…
Komentáře
Okomentovat