Dračí náhrdelník


Každý, kdo mě aspoň trochu zná, ví, že Vlastimil Vondruška patří mezi moje oblíbené autory. Nikomu proto asi nepřijde zvláštní, že sotva se v prodeji objevila jeho novinka Dračí náhrdelník, vyrazila jsem do knihkupectví a ještě ten den se pustila do čtení. Detektivky z jeho série Hříšní lidé Království českého mi z Vondruškovy tvorby vyhovují snad nejvíc.


Ačkoli patří mezi moje favority, z úvodu knihy jsem nijak zvlášť nadšená nebyla. Správce hradu Bezděz, Oldřich z Chlumu, bere svoji manželku, Ludmilu z Vartemberka, na jarmark do Prahy, kde  pro ni chystá překvapení ke společnému výročí. Panoš Ota se tam seznámí se skupinou komediantů. Oldřich má vyřizování na královském dvoře a poměrně dlouho jsem musela čekat, než Vondruška vyřeší všechny aspekty partnerského života nejlepšího vyšetřovatele království. Pak se konečně začalo dít něco zajímavého: správce Bezdězu se dozvěděl o vraždě ostřihomského kanovníka, který prý před smrtí chtěl varovat královnu Kunhutu. Ale před čím? A jak by se to mohlo stát na svatbě, které se Kunhuta ani nezúčastní? Oldřich odjíždí pátrat na svatbu na Český Šternberk, zatímco na královnino bezpečí má dohlédnout Ludmila. O téhle chvíle na sebe další mrtví nenechají dlouho čekat.
Místy mi připadalo, že čtu sestřih nejlepších scén z Hříšných lidí Království českého. To, jak se Ludmila zapojila do pátrání manželových služebníků, mi připomnělo Strážce boleslavského mysteria. Pronásledování trubadúra (a hlavně pověrčivost velitele Diviše) byla už ve Jménem krále. Prokazování se medailonem využil Vondruška před lety v úvodních svazcích série o Martinu ze Stvolna a jak se manželka purkrabího pokouší Oldřicha z Chlumu svádět, byla jasná narážka na Román o růži. Abych byla upřímná, autor mě potěšil jen jednou věcí: jiným vyvrcholením vztahu panoše Oty a půvabné komediantky. Nakonec to vůbec nedopadlo tak, jak jsem předpokládala na základě předchozích Vondruškových knih. Díky Bohu!
Když to vezmu kolem a kolem, po řemeslné stránce nemůžu Dračímu náhrdelníku nic vyčítat. Když jsem si zvykla na styl, měl celkem spád a dal se číst.  Nejhorší bylo (aspoň pro mě) postřehnout všechny autorovy myšlenky a vyznat se v kvantech jmen a příbuzenských vztahů. To jsem však po několika kapitolách vzdala; části, ve kterých byla víc  než dvě jména za sebou jsem přeskakovala (teď si sypu popel na hlavu), ale stejně jsem pochopila, kdo je plánován jako hlavní oběť dřív, než to Vondruška odtajnil.
A konečný dojem? Autor se nevěnoval politice tolik jako ve Vzpouře goliardů, ale přesto to nebyl takový Vondruška, na jakého jsem zvyklá a vychutnávám si ho. Za pár měsíců od něj má vyjít další kniha (ze série Letopisy Královské komory), tak si snad sedneme líp…

Komentáře

Oblíbené příspěvky