Další divné hlášky z knihkupectví

Divné hlášky z knihkupectví jsem nečetla. Slyšela jsem o nich a hodnocení byla dost rozporuplná, což ještě podpořilo moje odhodlání výtisk sehnat a udělat si o něm obrázek sama. Tuzemští čtenáři si totiž vydatně stěžovali, že jde o příhody ze zahraničí (anglicky mluvícího) a tam je jiný smysl pro humor, takže tady to vůbec není vtipné. Poslední dobou mi anglický humor přijde sympatický, neměl by to tedy pro mě být problém… A pak vyšly Další divné hlášky z knihkupectví, tak jsem usoudila, že na nich asi něco bude a uháněla jsem si pro ně do knihovny.

Na rovinu: není to kniha, kterou bych nezbytně nutně musela mít doma. Vykouzlí úsměv na tváři, to jistě, ale pochybuju, že bych ji četla víc než dvakrát za život, tak to s humoristickou literaturou mám. I když tentokrát bych neřekla, že jde o humoristickou literaturu v tom pravém slova smyslu. Kniha spíš nabízí perličky, které se autorce při práci v knihkupectví opravdu staly a často mi přišlo, že za jejich uskutečnění mohli víc zákazníci, než to, v jaké zemi se odehrály. Nevím, jak v prvním díle, ale v tomhle jsem objevila i kapitolu z jiných částí světa, plnou podivností, ke kterým se Jen Campbellová dostala. Jako poslední jsem se dočkala několika zážitků z autogramiády prvního dílu, kde šlo občas o humor, který zamrzel.

Původně jsem si myslela, že si u čtení jenom zkrátím dlouhou chvíli a nic moc jsem od ní neočekávala. Proto mě potom překvapilo, když jsem postupně získávala další a další tipy na knihy, z nichž jsem o mnoha sice věděla, že existují, ale nikdy jsem je neviděla naživo. Nebo jsem po nich možná nepátrala, takže pokud jsem je náhodou viděla, nejspíš jsem si jich ani nevšimla. V takových případech mi perličky tak vtipné nepřišly. Narážky na děj sice byly dost průzračné, jenže se setkaly s nepochopením. Nemůžu se přece smát věcem, kterým nerozumím, to bych byla za hlupáka, takže jsem si názvy začala pěkně vypisovat s odhodláním, že až příště vyrazím do knihovny, pár si jich odnesu.

Z předchozího odstavce je asi víc než jasné, že se čtení poněkud zvrhlo a místo takové knižní jednohubky jsem si dala seznam povinné literatury, což mi však přijde pořád dobré. Původně jsem se totiž bála, že knihu přečtu, zasměju se, vrátím ji do knihovny a vzápětí si už ani nevzpomenu, že jsem ji někdy četla. Proto za mě naprostá spokojenost.