Zabitý před klášterem

Zatím se mi do rukou moc letošních knižních novinek nedostalo.  Z toho mála to kupodivu byly všechno historické romány, přestože každý z úplně jiného období. Naposledy jsem dočetla Zabitého před klášterem, třetí román Zuzany Koubkové, s johanitou Zdíkem v hlavní roli.

Neprozradím nic nepatřičného, když napíšu, že onen mrtvý, zmíněný v názvu, je nožíř Joklín a nezemřel zcela přirozeně. Z jeho vraždy byl hned vzápětí obviněný křižovník Ojíř, zkušený bylinkář a léčitel, který přece přesně ví, jak člověka připravit o život. Ale opravdu by takhle chladnokrevně oddělal svého bližního? Sám si je jistý, že vyšetřovatele dokáže přesvědčit o své nevinně, jenomže všechna snaha je marná a musí o záchranu požádat svého přítele Zdíka. Stopy vedou do nepříliš vzdálené minulosti, dokazování čehokoli však bude v království rozvráceném bezvládím nadlidský úkol.

Na to, že to měla být detektivka, jsem vraha odhalila nečekaně brzy, ale o to zajímavější pak bylo sledovat, jak se pokouší svoje počínání zamaskovat a zamotává se do vlastních nepravd čím dál víc.

Román začal rychlou akcí, žádné zbytečné popisy, přesně jak to mám ráda. Kdybych nevěděla, kdo je autorem, skoro bych se vsadila, že mám v rukách dílo muže - tolik brutality bych od ženy nečekala, přestože se děj odehrává ve vrcholném středověku a k tomu nějaké to právo útrpné patří. Později mi přílišné vžívání se do světa bojovníků začalo vadit a místy bych ocenila míň naturalistický popis. Možná jsem moc puritánská, ale vážně jsem si představovala historickou detektivku a ne jejího křížence s erotickým románem…

Jistá ženskost a projev romantiky se objevily v postavách sester Kateřiny a Anny, namočených do pátrání. Dalo by se o nich mluvit jako o srdcových dámách, pro které jsou oba rytíři schopní udělat prakticky cokoli.  A nejen oni, což by se oběma ženám mohlo stát osudným. Právě v tomhle okamžiku bych ocenila víc fantasie a vynalézavosti, ale marně.

Asi jsem nebyla jediná, komu příběh přišel napínavý a nechal se jím unést. Ve druhé půlce knihy se z ničeho nic začaly objevovat překlepy, které musely korektorovi uniknout. Tentokrát to naprosto chápu, určitě jsem si taky nevšimla všech. Co mi na jazykové stránce vadilo mnohem víc, bylo používání nespisovné češtiny. Může to sice působit jako detail, jenže k době dění se mi to zrovna moc nehodí. Na druhou stranu, dalo se na to poměrně lehce zvyknout, jak děj ubíhal v až nezvykle příjemném tempu. Že by se Koubková nakonec zařadila na čestné místo v mojí knihovně po boku Vlastimila Vondrušky?