úterý 27. února 2018

Deník kastelána

Je spousta knih, které dokážu přečíst na jeden zátah. Podle anotace mezi ně patří i Deník kastelána od Evžena Bočka. Jen jsem nečekala, že to opravdu bude doslova čtení na jeden zátah, jedním dechem, při kterém si budu dělat přestávky, jedině když to bude nezbytně nutné. A ještě nerada. Tak: před pěti hodinama jsem se začetla do první stránky a teď jsem knihu zaklapla…

Vik utíká z Prahy a stává se kastelánem bezejmenného zámku v neznámé obci na jižní Moravě. Zbývající osazenstvo je vesměs podivné: alkoholik v pozici zahradníka, výstřední figurka pracující jako děvečka pro všechno a manželská dvojice v podobě odejitého kastelána a odbornice na umění. K tomu si ještě připočítejte obrovského psa Raga, rozlehlé zámecké komnaty, kancelář obloženou zrcadly a tajenou ložnici v patře vedle kastelánova bytu. Z toho by muselo hrábnout každému. Ještě možná dobře, že o pár dní později za hlavou rodiny přijíždí jeho žena Ivanka a pětiletá dcerka Evička… Postupem času se dozvídáme tajemství jejich života, která jsou mnohdy pěkně přitažená za vlasy. Ale co když na to má vliv samotná budova? Co když její obyvatelé postupně magoří?
Poslední dobou se vyžívám v tom, že si přečtu pár stránek a hledám si na Internetu hodnocení knihy. Sice hrozí, že už ke čtení nebudu přistupovat nezaujatě, ale snažím se pak odhalit, proč ji tolik čtenářů posuzovalo právě tak, jak ji posuzovalo a jsem zvědavá, jestli budu mít podobný názor.
U Deníku kastelána většině čtenářů vadilo, že se v něm často objevují sprostá slova. Běžně s tím v literatuře mívám problém, ale tentokrát jsem to přešla bez mrknutí oka. Okořenilo to děj, který místy nebyl úplně dokonalý. Lépe to evokovalo formu skutečného deníku, kam přece člověk taky popíše události tak, jak si myslí, bez nějakých útlocitných oklik. Za mě dobrý: autor nebyl sprostý, aby tím nějak šokoval, ale proto, aby dokreslil situaci.
U druhé výtky jsem se s ostatními čtenáři shodla. Rozuzlení veškeré žádné a navíc jaksi uspěchané. V knize se vršily jednotlivé motivy, které by stály za rozepsání a objasnění (na zámku straší, Evička se zázračně uzdraví, v sousedství žije potrhlá baba…), tak proč přidávat ještě další a další, když by se z těch už zmíněných dalo vytěžit maximum a čtenář by v jednotlivostech neměl takový zmatek?
Nakonec jsem nebyla zklamaná tolik jako ostatní čtenáři.  S velkou pravděpodobností to bude tím, že jsem od ní nečekala nic víc, než oddechové čtení, kterým také vesměs byla, takže nemohla jinak než mě mile překvapit.  Místy se sice řeší závažnější problémy, ale věnuje se jim poměrně okrajově. Skoro mi přijde jako mírná karikatura života někoho, kdo před veškerými problémy utíká a snaží se je zamést pod koberec.

Nebojím se to napsat, kniha není pro každého. Dobře se čte, nebála bych si ji vzít někam na delší cestu busem, je to všechno pravda, ale jak je něco psáno formou deníkových zápisků, nečte se úplně nejlíp. Navíc určitě nepatří do rukou strašpytlům, jako jsem já.  Anebo si ji klidně přečtěte, ale rozhodně nebuďte doma sami, případně rozsviťte všechna světla… A ujistěte se, že v patře nad vámi není nic nepatřičného.

Žádné komentáře:

Okomentovat

It Girl

Přišel mi nový katalog Knižního klubu a kromě knih, které mi do oka padly už před časem, jsem si objednala novinku, nesoucí název It Gir...