neděle 25. února 2018

Bellman&Black

Vždycky se těším, až dočtu další knihu. Mám pak zvrácený pocit dobře odvedené práce a jsem na sebe pyšná, že jsem zdolala dalších X stovek stránek. Povrchní a sobecké, já vím.  Jenomže v případě téhle knihy to bylo přesně obráceně: přála jsem si, aby hned tak neskončila. Je prostě dokonalá.  O čem to mluvím? O druhém románu Diane Setterfieldové, o Bellnanovi&Blackovi.

Bellman je schopný obchodník, kterému se v osobním životě příliš nevede. Jeho milovaná dívka se provdá za jiného, později mu prakticky vymře celá rodina… Vypadá to, že všechny katastrofy před lety odstartovalo zabití havrana. Ale to přece byla jenom klukovská hra, střílet z praku, copak může za to, že havran tehdy včas neodlétl?! Vysvětlení se hledá těžko, v každém případě se zdá, že na Bellmanových blízkých leží prokletí, které muž dlouho nedokáže snášet…
V anotaci jsem se dočetla, že jde o duchařský příběh. Vážně? Dá se najít spousta přízvisek, přičemž duchařský je až na nejzazším konci těch nejméně vhodných. Strašidelný, tajemný, záhadný, temný, děsivý, morbidní, děsuplný… to vše se na román hodí, ale s tím duchařským mám problém. Z čeho mohl takový názor vzejít? Možná je tím vina černě oděná postava pana Blacka, objevující se na pohřbech Bellmanových příbuzných? A je vůbec Black z našeho světa?
Už na prvních stránkách se ukázala autorčina znalost lidských strachů. Málokdo si užívá přítomnost havraního hejna. Většinou jsou tihle ptáci symbolem něčeho přinejmenším pochmurného a román se jimi doslova hemží. Celkem příznačné pro knihu o muži, který vede obchodní dům, specializující se na veškeré pohřební a smuteční potřeby.
Příběh je rozdělený do tří částí, z nichž mě nejvíc zaujala první, přestože mi připadala spíš jako úvod k budoucím událostem. Zdánlivě neměla žádnou jiskru, nic zvláštního se na stránkách nedělo, ale možná bych mohla psát o klidu před bouří. Druhá část byla nabitá Bellmanovými obchodními dovednostmi a ani by mě při čtení nenapadlo přemýšlet o katastrofách, nebo posledních věcech člověka. Pak jako blesk z čistého nebe přišla nejkratší třetí část, bez které bych se klidně obešla. Ne, že bych nechápala, proč ji autorka ke knize připojila, jen mi připadala trochu nadbytečná a nedokončená, jako by si Setterfieldová na poslední chvíli vzpomněla na něco důležitého, ale kdyby se rozepsala, překročila by stanovaný rozsah.
Samozřejmě na všem se dají najít nějaká negativa a i Bellman&Black je má. Ke konci jsem našla pár chyb, nebo spíš překlepů: jednou to bylo S místo D a pak dvakrát chybělo Í na místě, kde mělo být. Dokonce jsem se ani nedočkala nadpoužívání oblíbeného spojení „rozeběhl se směrem“. Kniha se bez něj sice neobešla, vyskytovala se však ve snesitelné míře.

Už dlouho jsem s žádnou knihou nebyla takhle spokojená. Jen bych ještě ráda získala prvotinu Diane Setterfieldové s názvem Třináctý příběh. Čistě ze zájmu, abych měla možnost díla porovnat…

Žádné komentáře:

Okomentovat

Ivana Nováková: Pohádky o čarodějích

Čím jsem starší, tím radši čtu pohádky. Tedy… pohádky, v žádném případě bych netvrdila, že by se kniha s titulem Pohádky o čarodějích da...