neděle 27. srpna 2017

Zvláštní znamení: zachráněna z Titaniku

„Váš palubní lístek, madam.“ Do ruky mi vplula kartička z tvrdého papíru o velikosti pohlednice a hlas pokračoval: „Vážení návštěvníci, každý z vás dostal kopii reálného palubního lístku některého z cestujících na Titaniku. Na konci prohlídky se dozvíte, zda byla vaše postava zachráněna. Přeji příjemný zážitek.“


Přestávám poslouchat, co se na prohlídce smí a nesmí.


Jsem teď dvacetiletá Miss Dagmar Jenny Ingeborg Bryhl a spolu se svým bratrem Kurtem Arnoldem Gottfriedem Bryhlem a snoubencem Ingvarem Enanderem jsem se nalodila v Southemptonu, abych mohla navštívit rodinu v Illinois. Pocházím ze Švédska a na lodi společnosti White Star Line pluji druhou třídou.


Docela z toho mrazí. Celou výstavu přemýšlím, jestli jsem osudnou srážku s ledovcem přežila. Asi ne, když mám tak nepříjemný pocit ze vstupu na palubu. A tabule se jmény přeživších nikde.


Časová osa, nejdůležitější události začátku dvacátého století ve světě a už je tu 10. duben 1912 a já ve svých nejlepších šatech vyplouvám na nepotopitelné lodi do Nového světa. Můžu být spokojená, kabiny druhé třídy jsou tak luxusní jako na jiných lodích ty určené pro první třídu. Co na tom, že se o koupelnu musím dělit s dalšími cestujícími? Naše vlastní promenáda s vyhlídkou na nekonečný oceán, slévající se daleko na obzoru s nebem, mi to bohatě vynahradí. A vlastně si nemusím nijak zoufat, mám ještě krásnější výhled, než dámy z první třídy, které se musí stavět vysoko na špičky, aby něco zahlédly přes záchranné čluny, které podle kapitána Smithe beztak nebudou potřeba.


Procházíme výstavou, kajuta první třídy v empírovém stylu, nádhera, která sice vyráží dech, ale mě neohromila. Já chci vědět, v jakých podmínkách jsem cestovala jako Miss Bryhl. A zachránil se i můj doprovod? Zpod víček zkoumám svého společníka, koho si vytáhl? Snažím se představit si, jak by se tvářil, kdyby vyfasoval mého snoubence. Nebo by byl lepší bratr?


Pak taky chci, ne, musím, vidět osobní předměty z mého někdejšího vlastnictví. Blížíme se k vitrínám s předměty cestujících druhé třídy.


Boarding Pass. Stejný, jako teď mačkám v dlani, jenomže patří některému z gentlemanů. Podle černobílé fotografie je mi nějaký povědomý.  Dost možná jsem ho během plavby potkala na promenádě a Kurt mu tlumočil, kam míříme – než se spřátelili a večer co večer spolu chodili hrát bridge. Ani nevím, jak Mr. Neznámý dopadl. Doufám, že se zachránil, byl to docela sympaťák.


Kartáč na vlasy, třešňová zubní pasta v prášku a malé flakónky na vzorky voňavek. Koupila jsem si některou z nich? Rozhodně ne, obchodník s parfumerií se mi je několikrát snažil vnutit, mimochodem velmi neodbytně. Zachránilo mě, že jsem cizinka a nerozumím jeho vychvalování a nabídkám slevy.


Jídelna s naprosto moderními miskami na zapékané pokrmy. Ve vzduchu se vznáší vůně horkého sýra, snad nějaké omáčky s bylinami a zemitý odér těstovin. Mně, stejně jako Miss Bryhl kručí v žaludku a horko těžko bojuji s pokušením oznámit to mému doprovodu. Na palubě Titaniku jsem byla za dámu a budu jí až do samého konce. Ať je jakýkoli.


Na výstavě se ochlazuje a informační tabule na stěnách odpočítávají hodiny zbývající do srážky s ledovcem. Procházíme pod vodotěsnými dveřmi a já si blahořečím, že jsem si zaplatila lístek do druhé třídy a neplavím se jako zaměstnanec White Star Line. Na naší palubě, díky Bohu, takové vymoženosti nejsou.


Stále se ochlazuje. Přestože jsem uvnitř kajuty, pokouším se do kožešinového límce zabalit, co to jde. Už neslouží jen pro parádu, připadá mi jako životní nutnost.


V čele dalšího výstavního sálu se tyčí ledovec. Přestože je vysoký maximálně dva metry, sálá z něj bodavý chlad. A to je podle popisky prý ze sladké vody, která mrzne už kolem nuly, na rozdíl od slané, mrznoucí při několika stupních pod nulou. Většina nepřeživších se neutopila, ale podchladila a zemřela na šok.


Zakusuje se do mě zima. A muž z hlídky volá: „Iceberg Right Ahead!“


Všichni se hrnou k zábradlí, posádka rozdává záchranné vesty a někdo z mužů volá: „Ženy a děti první!“ Gentleman, toho si cením.


Kdosi mě postrčil kupředu, po boku mám dámu z první třídy a Kurt s Ingvarem zůstali někde vzadu, kam na ně nedohlédnu, ačkoli se otáčím a stavím na špičky. A pak jsem se dostala do člunu. Někdo hystericky křičí a pokouší se vyšplhat zpět na palubu. Jeřáb nás spouští na rozbouřenou hladinu oceánu.


Výstava končí a já se zatajeným dechem mířím k tabuli se jmény cestujících. Nijak mě nezajímá honorace z první třídy, ani se nepodívám na třetí třídu, natož na posádku. Začínám přeživšími druhé třídy a rovnou hledám písmeno B. Jsem skoro na konci, užuž si myslím, že se najdu mezi nezvěstnými, když se na poslední chvíli zahlédnu: Bryhl, Miss Dagmar Jenny Ingeborg.


Pod tabulí brečí malý chlapeček. Nepřežil. Tahá mámu za rukáv a dokola jí to opakuje. Sklání se k němu, mění si s ním palubní lístek: „Tak budeš John, ten se neutopil.“ A chlapeček září jako sluníčko.


Oddychla jsem si. Teď už mi nic nemůže zkazit náladu, přežila jsem zkázu nepotopitelné lodi, co víc si můžu přát?

Žádné komentáře:

Okomentovat

Ivana Nováková: Pohádky o čarodějích

Čím jsem starší, tím radši čtu pohádky. Tedy… pohádky, v žádném případě bych netvrdila, že by se kniha s titulem Pohádky o čarodějích da...