Stará Boleslav 1639

Do háje! – pomyslel si Sven, když z křoví pozoroval masakr na bojišti. Co z toho tak asi bude mít? Daleko od domova, v zemi kde se nedomluví a na dohled od kostela, který mu naháněl strach. A jeho koni taky. Jenže velitel jednou řekl, a to se neodporuje. Rozhodně znal příjemnější odpolední zábavu, než stát uprostřed tábora na přiostřených kolících, přivázaný k trámu, z něhož trčí třísky. Třeba prohánět zdejší ženské…

Za tu dobu už pochopily, že je pro ně lepší, když budou povolné. Jednu z nich si navíc docela oblíbil a uvažoval, že si ji vezme s sebou do Švédska. Ale z toho teď už stejně nic nebude.

Koutkem úst zaklel a plazil se do bezpečí. Čím dál od bojiště bude, až na to přijde, tím líp. To radši někde zdechne jako zvíře, než aby se mu stalo to samé, co ostatním.

No jo, Bože, dělal jsem to a ne, že ne. Oba to víme stejně dobře, tak už to ukonči! Neušetřil jsem ani Olafa. Co na tom, že mi předtím zachránil život, když se na mě hnal ten rozlícený mušketýr?

Jenomže jednou padnul. A sám mi řekl, ať si vezmu jeho věci, že nechce, aby se dostaly do nepřátelských rukou, tak co? Dal mi koně i oblečení a přál si, abych jeho prsten odnes jeho ženě – když přežiju, samozřejmě.

To bylo tehdy, když jsme u kostela rozbili tábor. Drželi jsme spolu noční hlídku. Všude byl klid, většina zdejších lidí utekla a těch pár, co tu zbylo, se nám vyhýbalo. Stáli jsme vedle sebe u hřbitovní zdi, ulevovali měchýřům, když se na mě obrátil: „Za co vlastně bojujeme?“

Pokrčil jsem rameny a radši mu neodpověděl. Tohle není naše starost, jsme řadoví pikanýři, tahle válka se neřídí podle nás. Kdyby aspoň netrvala tak zatraceně dlouho!

„To už není za dobrou věc. Bijeme se o holý život. A o kořist, když máme štěstí,“ pokračoval Olaf vedle mě.

„Tady nás moc kořisti nečeká,“ ukončil jsem to tehdy a rozhlížel se po okolí. Pak jsem chtěl vykročit na další obchůzku, ale zastavil mě pohybem ruky a nabídl mi to.

Co řekneš teď, Všemohoucí?! Chceš mi vyčítat, že to byl můj přítel? Ve válce nejsou přátelé – zkus si to někdy! – jen nepřátelé a ti, kteří tě nezradí hned, ale počkají, až to pro ně bude výhodné. To byl Olaf. Žádný přítel, jen člověk, který náhodou stál na stejné straně jako já.

 

Nohu měl v nepřirozeném úhlu složenou vedle sebe. Nechápal, jak se mu dostala tam, kde byla, ale nesnesl ten pohled dostatečně dlouho, aby to mohl zjistit. Odvrátil oči a snažil se zapomenout, co zahlédl. Škubavá bolest mu to nedovolila.

Věděl, co to znamená. V tomhle stavu se daleko nedostane. Možná by přežil, bez nohy by mohl leda tak žebrat u kostela. U kostela… Bože!

Poraženecky si položil hlavu na zem a zhluboka se nadechl. Ten puch!

Jak dlouho už tady leží?

 

Už jsi spokojený, Otče?! Ponížil jsi mě, co chceš ještě víc?!

Nemysli si, že mě donutíš, abych toho litoval. Byl jsem řadový voják a musel jsem poslouchat, chápeš? Jestli chceš někoho trestat, vyber si ty, kvůli kterým to všechno začalo.

A rozhodni se, co uděláš se mnou!

Dřív, než mě tady najdou…

 

Nabral nové síly a rukou vedle sebe hloubil mělký důlek.

„Nic nedostanou… nic nedostanou… nic,“ hlas mu odumřel, ale dál pohyboval rty a urputně do dolíku skládal všechno cenné, co měl u sebe. Olafův prsten, několik mincí v odrbaném váčku… Nakonec si z krku sundal stříbrný křížek, který dostal ke křtu. Přiložil si ho k ústům a políbil, než ho přidal k ostatním cennostem.

To ti nestačí jako důkaz přátelství? Co ještě musím udělat, aby ses nade mnou smiloval? Slíbil jsem mu, že jeho majetek nepřátelé nedostanou a dodržím to, vidíš? Přitom bych si za to od nich mohl koupit trochu soucitu a slitování. Odpuštění…

 

Usnul. Musel usnout, jinak by si všiml, že se blíží.

Byli tři. Dva starší, poslednímu sotva začaly rašit vousy. Postupovali k němu, rozhlíželi se a každou skrýš pečlivě prošťourali klackem.

„Tady je!“ zaječel jeden z nich.

„Solidní boty,“ ocenil druhý a znalecky je obhlížel.

Třetí nad hlavu zvedl těžkou sekyru. „Doufám, že se ten kabátec moc neušpiní…“ prohodil, když se rozmachoval.

Mladší do něj prudce kopl. „Nehýbá se. Je po něm.“

 

Bože! To mě ani nenecháš, abych se jim postavil tváří v tvář jako chlap? Opravdu mě necháš utratit jako prašivého psa?

 

Muž se sekyrou zaváhal. „Tak co s ním uděláme?“ odfrkl si.

„Vezmeme si, co se nám hodí a…“

„…necháme ho tady, ať klidně chcípne. Po tom, co tady udělali, si nic jiného nezaslouží!“ prohlásil mladíček pomstychtivě.

„A pak chcípneme i my, až nám otráví povětří. To si teda na svědomí nevezmu!“ odporoval ten se sekyrou.

„Seber mu kabát, já si vezmu boty… Ty nic nechceš, Janku?“ nabízel holobrádkovi rozšafně. „Třeba u sebe má peníze…“ zauvažoval a klekl si do zválené trávy, aby ho mohl prošacovat.

„Hýbe se! Teď pohnul rukou!“ vykřikl Janek a ukazoval na něj. „Zabij ho!“

Hromotluk se sekyrou nejistě přešlápl z nohy na nohu.

„To se ti zdá. Nedejchá,“ prohodil po chvíli nerozhodně. „Takových jsem viděl… To jsi ještě nebyl na světě, když jsme je utráceli po tuctech!“

Třetí nazlobeně vstal. „Nic u sebe nemá. Hodíme ho do řeky. Třeba nám ještě řekne, kam to schoval.“

Sesypali se na něj jako kobylky z egyptských ran. Nahého ho vláčeli ke břehu a svrhli ho do Labe.

Studená voda mu naplnila nos. Vzápětí se ho zmocnil proud a odnesl ho do středu koryta, kde už čekal nenechavý vír…