Nejstarší stavba ve městě

Z neustále vlhkých kamenů stoupá surová vůně: směs plísně a prachu, starých pergamenů a kadidla, která prostoru dává nádech tajemna a vznešenosti. Masivní valená klenba svědčí o těžkých časech minulých staletí a nechává nahlédnout do dávné minulosti.

Tenhle kamenný kvádr kameník s usilovnou péčí opracovával celý den; ještě teď prostorem duní údery kladiva a dláta a ve vzduchu se vznáší pískovcový prášek. O tamten kámen si někdo brousil meč. Už při pouhém pohledu na něj běhá mráz po zádech a k uším doléhá skřípot, probouzející hradiště ze spaní.

Mozaiková podlaha se potí. Možná strachem a možná při vzpomínce na vraždění, jehož byla svědkem. Ve spáře mezi opukovými deskami se leskne kapka zapomenuté krve, stékající z roucha svatého vysoko ve vitrážovém okně.

Ve stejnou chvíli, kdy na dláždění dopadne další krůpěj, se oči svatého střetnou s pohledem anděla na protější stěně. Sleduje to s útrpným výrazem a sepnutýma rukama, jako by chtěl naznačit, že on s tím nemůže nic udělat.

Venku fičí vichřice a holé větve stromů škrábou do neposkvrněné omítky jako pařáty démonů, toužících po nové oběti. Slabé Slunce se ustrašeně pokouší ukrýt v sanktusníku a žhavým pohledem se zastavuje na kříži. Do tmavého dřeva hbitě vypaluje zlaťáky, o něž ho vzápětí obere věčné světlo, které se před oltářem pohupuje ve svém závěsu a pomrkává na své okolí, neschopné přiklonit se k jedné nebo druhé straně. Vůně do nosů přítomných pronikají s intenzivnější silou a ve stínech ožívá minulost.