Letopisy Královské komory XI: Dobronínské morytáty

Nejdřív jsem se nové knihy Vlastimila Vondrušky nemohla dočkat a chodila do knihkupectví hned nĕkolikrát  týdnĕ, abych zjistila, jestli už jim konečnĕ Dobronínské mortáty, ještĕ horké z tiskárny, přišly na sklad. Dopracovala jsem se k nim až koncem ledna, čekaly na mĕ mezi rezervacemi a sotva jsem svazek vidĕla v reálu, napadlo mĕ podezření, jestli opravdu bude takový, jak jsem si ho vysnila. Nic na plat, je to přece jedenáctý díl série a námĕty se Vondruškovi musí povážlivĕ tenčit...

---

Jako správný knihomol jsem se do čtení pustila ještĕ v prodejnĕ u kasy. Se zatajeným dechem jsem zhltala pár úvodních kapitol, kdy se hlavní hrdina, Jiří Adam z Dobronína a jeho pomocníci  vydávají na Adamovu rodnou tvrz na Vysočinĕ oslavit Vánoce a vzápĕtí už  v zasnĕženém kraji pátrají po zločincích, majících na svĕdomí smrt vnuka staré Cecílie. Tentokrát má na úspĕchu pátrání urozený pán osobní zájem, vždyť nĕkdo ublížil rodinĕ jeho kojné...

Jen silou vůle jsem se donutila nechat si nĕkolik stránek na ráno. Vondruška nasadil laťku i na svoje způsoby neobyčejnĕ vysoko, napĕtí bylo takřka nesnesitelné a smĕr, kterým všechny stopy ukazovaly, přinejmenším nečekaný. Ale všechno to do sebe dokonale zapadalo. Pár nadbytečných postav autor v příhodnou chvíli odstranil rukou úkladného vraha a zbylo nĕkolik málo tĕch, kteří by za všemi událostmi posledních hodin mohli stát. Nĕkdo z nich to musel být a já nezbytnĕ nutnĕ potřebovala zjistit, jestli moje podezření odpovídá pravdĕ.

Neodpovídalo, samozřejmĕ. Vondruška mĕ úspĕšnĕ vodil za nos a přitom to všechno bylo tak do očí bijící! Jenomže po bitvĕ je každý generálem a teď už moc dobře vím, že jakýkoli jiný výklad nevycházel ze všech předložených stop. Možná schválnĕ jsem nĕkteré z nich opomenula. Jak by nĕkdo z nejbližších Jiřího Adama z Dobronína mohl spáchat nĕco tak odporného?!

Na tenhle pátračský omyl ještĕ dlouho nezapomenu a to jsem si myslela, že mĕ můj oblíbený spisovatel už nemůže nijak překvapit... Inu, mistrovská práce, pane Vondruško, ostatnĕ jako vždy.