Jak jsem dělala rychlokvašky

Okurková sezona pomalu končí, ale to neznamená, že bych se s okurkami chtĕla rozloučit. právĕ naopak, ještĕ jsem naslibovala známým, že jim naložím rychlokvašky, ať se nebojí, že určitĕ budou tak dobré, jako u mĕ ochutnali.

---

 

Sehnali si okurky, já je naložila, a celý týden jsme se nebavili o ničem jiném, než jak kvasí a že už v pondĕlí si je budou moct vzít do práce. No prostĕ co víc si přát, bude to dokonalost sama, však uvidí...

Pak přišel den D. Čas předání se blížil. Naposled jsem se zašla na okurky podívat.

Odklopila jsem víčko, přičichla ke džbánu, do kterého jsem je uložila a spokojenĕ jsem pokývala hlavou. Jo, ty se povedly. Ježiš, já jim je snad sním, než si pro nĕ přijdou. A hned jsem psala SMSku, jak vypadají krásnĕ.

Zamykala jsem vchodové dveře, ještĕ pár minut a přijdou si pro nĕ, prý si chtĕli dát rychlokvašky k večeři. V tu chvíli mĕ napadlo, že bych se na nĕ mohla ještĕ jednou pro jistotu podívat. Rozloučit se s posledním letošním džbánkem, od teď budu muset kvasit jinou zeleninu. Odklopila jsem dokonce i vinný list, který jsem do okurek přidala. A...

Horní kousek rychlokvašky vypadal nĕjak divnĕ. Takové tečky, to jsem na předchozí várce nemĕla. Co s tím je?!

Rýpla jsem do ní špičkou nehtu. Okurka se rozpadla. Jak to?!

Ochutnala jsem.

Fuj!

Psala jsem jim omluvnou SMSku, ať nejezdí, že je mi líto, že se nepovedly. Předtím jsem se spletla, teď mi přijde, že místo aby kvasily, se začaly kazit. To jim přece nemůžu dát, bylo by jim po nich akorát špatnĕ. Hned to jdu vylít, džbánek vyvařím a vrátím jim ho, moc mĕ to mrzí...

Bylo to poprvé, co jsem se nad vlastnoručnĕ uvařeným jídlem málem rozbrečela.

Ale vzali to sportovnĕ. Prý se tĕší na příští sezonu a určitĕ si u mĕ rychlokvašky zase dají...