Italské prázdniny Jana Wericha

Dílo Jana Wericha, Italské prázdniny, dlouho čekalo, až si jej přečtu. Leželo na poličce spolu s dalšími svazky, které jsem odkládala na dobu, až na nĕ budu mít náladu, nebo zkrátka na pozdĕji. V duchu jsem si říkala, že jednou určitĕ nastane vhodná doba, ale teď radĕji dám přednost nejčerstvĕjším novinkám.

Po umĕlci z Kampy jsem sáhla na začátku letošního roku. Možná proto, že bĕhem zimy titul Italské prázdniny evokuje léto. A samozřejmĕ jsem se nemýlila. Autor společnĕ s dcerou Janou odjíždí do Říma, ale cestou se střihovĕ vrací ke svým dřívĕjším cestám za sluncem.

Útlá knížečka příjemnĕ ubíhá v úsmĕvných epizodách, které hojnĕ dokazují, že Čech má bratra všude. Poklidnou přátelskou atmosféru občas naruší vážnĕjší událost, zpravidla však nic extra důležitého a čtenář se bez obav může bavit historkami o klíčcích zabouchnutých v autĕ, nebo vzpomínkami na místní zkazky.

Kdo alespoň trochu zná Werichovy pohádky, určitĕ si vzpomene na jeho laskavý humor, o nĕjž neošidil ani Italské prázdniny. A přitom nejde o žádný bohapustý kanadský žertík, nýbrž o závažnou myšlenku, která dĕj na okamžik zpomalí a donutí človĕka k zamyšlení.

Nebo taky ne. V podstatné míře totiž závisí na tom, jestli si čtenář vychutnává prázdninový cestopis, či má chuť odhalovat i ty nejskrytĕjší narážky. Oboje má své kouzlo, jemuž lze snadno propadnout a Werich umnĕ setřel hranice mezi tĕmito složkami.

Ještĕ mi na poličce zbyla nepatrnĕ silnĕjší publikace Lincoln 1933 od stejného autora. Jsem odhodlaná vytáhnout ji co nejdříve, dokud mám ještĕ Italské prázdniny v živé pamĕti a můžu dílka porovnat...