Eduard Petiška: Míšovo tajemství

Nevím, jestli byla kniha Eduarda Petišky Míšovo tajemství vydána nĕkdy v nedávné minulosti, mnĕ na poličce léta leželo vydání z roku 1984, ale já ji přečetla až letos, v dobĕ, kdy jsem na sérii prvního čtení už moc stará. Jenomže tehdy jsem jí pohrdala, vždyť se dalo až neuvĕřitelnĕ snadno odhadnout, co se stane na další stránce.

---

Míša bydlí v bytĕ na sídlišti s rodiči, babičkou a starší sestrou. Po prázdninách půjde po první třídy, ale zatím je ještĕ malý a... zrovna dneska jde k zápisu do školy.

Každý den prochází kolem starého, opuštĕného domu na kraji sídlištĕ. S kluky si vypráví, že tam žije Brehule. Má černé peřiny, číhá tam ve tmĕ a jednou po chlapcích dokonce hodil kamenem. Ale co je vlastnĕ ten Brehule zač? Odpovĕď by možná mohla znát babička, vždyť ta ví všechno...

Příbĕh s úsmĕvnou naivitou rozvíjí ponĕkud strašidelné představy a zároveň vychovává. Petiška se nebál řešit ani tak závažné okamžiky, jako je krádež. Jenomže kdo ji spáchal? A jak by se teď mĕl Míša zachovat, aby si o nĕm nĕkdo nemyslel, že je zlodĕjem on? Ještĕ že má babičku, ochotnou s ním jakékoli tajemství a možná i trošičku krýt nĕkteré jeho lumpárny. Ale to jedinĕ v případĕ, že se k nim M9ša postaví čelem a pokusí se napravit všechny napáchané neplechy, což v žádném případĕ nebude jednoduché. Copak si má nechat dostat vyhubováno i za to, co udĕlali jeho povedení kamarádi?!

Od tohoto okamžiku se knížečka kvapem chýlí ke konci. Co nevidĕt dorazí k očekávanému šťastnému závĕru, ale možná ještĕ na poslední chvíli dojde k pár zvratům. A co vlastnĕ bylo tím Míšovým tajemstvím? O tom by se ještĕ dalo dlouze diskutovat...