Ladislav Zibura: 40 dní pěšky do Jeruzaléma

O českém cestovateli a spisovateli Ladislavu Ziburovi už vím pár let. Informace o něm se ke mně donesly z různých zdrojů, pochopila jsem, že všude chodí pěšky a dosud mu vyšly tři knihy. Kolem Vánoc jsem vážně uvažovala nad tím, že si některou z nich pořídím a důvod byl jednoduchý: měla jsem schůzku v Praze, přišla jsem moc brzo a neměla jsem co číst. Nakonec z koupě sešlo, děsily mě postavy na obálce a rozhodla jsem se, že radši takovou knihu v batohu celý den nosit nebudu. O víc než půl roku později přišla změna...

Kdykoli jsem šla do knihkupectví, lákaly mě Ziburovy cestovatelské svazky, ale nikdy jsem se neodhodlala některý z nich přihodit do košíku. Všehovšudy jsem se nejdál dostala, když jsem mezi regály přečetla anotaci a od té doby nemohla knihu vyhnat z hlavy. A pak mi o prázdninách přišla nabídka knižního eshopu, že prý mají slevy a jestli si nechci vybrat a já místo abych ji jako všechny newslettery neotevřenou odstranila z doručených mailů, jsem ji prolistovala a našla pár knih, které bych ve své knihovně ráda měla. Jenomže: komu by se chtělo platit poštovné, když ho může mít zdarma, stačí jenom přihodit ještě jeden kousek k objednávce? Jasně, super tahák na lidi a já mu tentokrát naletěla a do virtuálního košíku putoval Zibura a jeho cesta do Jeruzaléma.

Takže ano, jsem šťastný majitel Zibury. Vystavila jsem si ho na poličku, měla jsem zrovna rozečtených víc knih, než bývá zdrávo a jenom jsem se na něj dívala, abych věděla, že tam pořád je a sotva dočtu je, pustím se do něho. Dokonce jsem si ho napsala na svůj ReadList, abych opravdu nezapomněla a nezačala číst nějaký nový úlovek z knihovny.

Začátek bezvadný. Během večera jsem si dopřála několik úvodních kapitol, představovala jsem si jak asi voní čaj v Turecku (zatímco jsem usrkávala černý s mlíkem) a v duchu jsem se smála nesnázím na cestách. Dobrodružství na každém řádku, kniha doslova sálala pouštním vedrem (jen jestli to nebylo tím, že jsem četla venku na lavičce vyhřáté od sluníčka) a děj celkem pěkně plynul. Předpokládala jsem, že ji dočtu během dvou dní, ale styl se najednou změnil a místo avízovaného stručného novinářského slohu jsem se dočkala skutečných deníkových zápisů. Čtení trochu zjednodušovaly vtípky, které autor zakomponoval, přestože občas by někoho méně chápavého mohly urazit (ale varuje předem, že je kniha obsahuje, takže není co řešit) a těšila jsem se na konec každého dne, kde v několika málo komiksových polích shrnul nejdůležitější zážitek. Tyhle části mi popravdě přišly kolikrát mnohem zajímavější, než celá kapitola. Tak mě napadá: jak by asi kniha vypadala v komiksové podobě? Neméně zajímavá byla okénka přímo v kapitole, kde na mě čekaly vysvětlivky – jak to funguje v Pásmu Gazy a na Západním Pobřeží? A je pravda, že všichni tamější obyvatelé jsou teroristi?

Vážně, tuhle knihu by si měli přečíst všichni, kdo takový nesmysl tvrdí. Jistě, všude na světě člověk narazí na někoho, kdo se nechová podle pravidel, ale jeho chování určitě neovlivňuje náboženství, nebo barva pleti. Lidé jsou prostě buď zlí, nebo hodní všude na světě a Ladislavova kniha to několikrát potvrdila.

Spokojenost, chtělo se mi říct někde za polovinou knihy. Žádné překlepy, zajímavý příběh, napsaný lehce a čtivě... Co víc si přát? Tenhle optimismus mi vydržel, dokud jsem neotočila stránku a nenarazila na podivný úkaz: řádek odstavce nekončil tečkou a hned pod ním začínal komiks. Fajn, řekla jsem si, text pokračuje na dalším listu, otočím list a nic. Nová kapitola. Vůbec nemám tušení, jak 30. den cesty dopadl... A já to přitom vědět chci!!! Na druhou stranu mě teď těší vědomí, že mám vadný kus, sběratelskou raritu, kterou se můžu všem chlubit. Nebo ne? Četli jste dotisk 1. vydání? Napište mi do komentáře, jak vypadá to vaše...