Srdce Aporveru

Váhala jsem, jestli si mám vůbec tuhle fantasy novinku z Fragmentu koupit. Kdybych měla zájem, mohla jsem se účastnit křtu, ale nijak zvlášť mě to nelákalo. Pro koupi jsem se rozhodla teprve v okamžiku, kdy jsem knihu viděla naživo v knihkupectví.

No… už podle obálky jsem si od ní neslibovala nic moc. Spíš takovou oddychovku, kterou zvládnu zdolat během dne. To se mi splnilo, ale přesto z ní nejsem nijak odvázaná: podle vydavatele je kniha vhodná pro čtenáře od 12 let. S tím tak úplně nesouhlasím. Ne snad, že by byl příběh nějak závadný, nebo pohoršující, ale schválně mi ukažte dvanáctileté dítě, které by bavila sice poměrně krátká kniha, ale s kapitolami o rozsahu několika desítek stran a navíc skoro bez akce. Čtení znesnadňuje i spousta novotvarů, které mi mnohdy přišly dokonale nadbytečné…

Nicméně nápad byl zajímavý. Aporver je samostatný svět  s vlastními mýty a legendami, existující na Sloupech života vysoko nad mraky. Co sloup, to jedna obec, která má v nejbližším okolí plantáže „hospodářských“ sykon. Veškeré cestování probíhá po mostech spojujících obce, ale žádný z nich nevede až do bájného Ecidilu, místa, kde začal život. Aporver je místo opravdu zvláštní, veškerou faunu a floru tu obstarává bezpočet sykon (v závěrečném herbáři jsou zobrazeny jako rostliny, ale mně spíš připomínají zvířata, nebo nějaké křížence) a právě ty jsou největším problémem světa. Divoké sykony přilétají neznámo odkud, jsou skvěle vybavené pro boj s lidmi a terorizují veškeré obyvatelstvo. Jak se zdá, jediní, kdo proti nim mají šanci, jsou vesničan Rolan a měšťanka Prin.

Celou dobu jsem měla tendenci hlavní hrdince říkat Prim. Ničím jiným než jménem mi Hunger Games nepřipomínala, ale stejně mi to nepřijde jako nešťastnější volba. A pak ty rostliny s chapadly, útočící na lidi. Nepřipomíná vám to sci-fi příběh Den trifidů? Už jsem jenom čekala, kdy lidstvo záhadně oslepne a začne hynout po tuctech. Místo toho si David Šenk vymyslel neléčitelnou chorobu, takže jsem měla, myslím oprávněně, důvod doufat, že na letité sci-fi zapomněl.

Postupem času přišla další rána: mohla to být velkolepá bitva s divokými sykonami na hradbách Severtu. A nejenže nebyla (zajímavou by se mohla stát možná ve filmovém zpracování), ale zase jsem si vzpomněla na Trifidy. Tam k boji došlo u drátěného plotu, tady na opevnění; tam byly rostliny likvidovány plamenomety, tady speciálními pomůckami domácí výroby chrlícími oheň. Jaký je v tom rozdíl?

Srdce Aporveru se nakonec dalo číst, ale myslím, že zase nějakou dobu po fantasy nesáhnu. Chce to teď oddychovku jiného žánru, než se dočkám vydání druhého dílu. Zatím můžu doufat, že se (aspoň) trochu rozjede a najde si vlastní cestu. Pak bych byla spokojená…