S láskou tě nenávidím

Když jsem se s týmem z Megaknih dohodla, že mi pošlou výtisk S láskou tě nenávidím na recenzi, začala jsem váhat, jestli byl úplně dobrý nápad si tuhle knihu vybrat. Ale byla už na cestě, takže se nedalo nic dělat a já trochu napjatě čekala, jestli to, co mi přijde, bude opravdu tak dobré, jak jsem si představovala. Sotva mi pošta knížku doručila, rozervala jsem balíček a začala číst vlastně ještě dřív, než se za mnou zabouchly dveře…

Podle obálky jsem čekala těžkou romantiku pro náctileté holky. Podle anotace jsem to viděla na příběhy o gangsterech a nepochopených záporácích vůbec. A protože loni vyšla v Americe a letos jako překladová novinka u nás, našla jsem pár recenzí zahraničních blogerů, abych věděla, co čeho jdu a podle jejich článků mi připadala jako kniha, kterou možná z velké části nepochopím, jelikož neznám přechozí životní příběhy hlavních hrdinů. Nakonec jsem dostala kombinaci toho všeho a ještě pár dalších stylů, s nimiž jsem vůbec nepočítala. Pochopila jsem skoro všechno a ani jsem nemusela znát některá díla, na které se v povídkách odkazovalo. Je fakt, že některé jsem musela přečíst víckrát a občas se v textu vracet, abych našla všechny detaily, které jsem potřebovala, ale i přes to to byla pořádná jízda, byť některé příběhy byly vyprávěné na můj vkus až moc zkratkovitě, jenomže i to v důsledku beru jako plus – aspoň se autoři zbytečně nenimrali v podrobnostech, kterými by si zničili průhlednost motivů.

Třináct příběhů, třináct známých amerických autorů YA literatury, třináct booktuberů. Už to samo číslo evokuje jisté nebezpečí, a když je navíc podpořeno magickou trojkou, slibuje zajímavé počtení. Zároveň třináctka není moc, aby čtenáře odradila od čtení podobně laděných textů a přitom ani moc málo, aby nenabídla prostor pro vlastní uvažování nad problémem. Škoda jenom, že česká verze nedodržela stejné pravidlo: jako příhodné by mi připadalo, kdyby na překladu povídek pracovalo třináct překladatelů a dodatky od booktuberů by mohlo přeložit třináct českých blogerů, youtuberů…

Poměrně často mám při čtení pocit, že od poloviny knihy vím, jak dopadne a málokdy se stane, že by mě spisovatel překvapil a přišel s řešením, které bych nepředvídala. Ve většině povídek z S láskou tě nenávidím, jsem si byla stoprocentně jistá, že jsem odhalila pointu a autoři mě v téhle domněnce ještě utvrzovali. Věřila jsem jim to do posledního odstavce a pak přišla moje prohra. Jedno slovo a všechno bylo úplně jinak, klidně by mi dokázali vsugerovat, že černá je bílá. Dokonalé.

Tak mě napadá: nejsou nakonec největšími padouchy právě autoři příběhů padouších?