Dnes je tvůj šťastný den

Hele, znáš to určitě taky, ne? Sedíš si u compu, hraješ, a všechno, co jsi za minulej tejden vybudoval, se ti bortí pod rukama. Prostě den blbec. Všichni tví sousedi se dohodli, že na tobě dneska budou farmit a zejtra taky a vůbec – až do konce herního světa. Valí se na tebe jedna armáda za druhou, hradby dávno nemáš, suroviny ti došly, takže fakt nic nenaverbuješ, i kdyby ses třeba stavěl na hlavu. Dokonce to vypadá, že seš naprosto ukradenej bohům, který  by ti měli pomáhat. No jasně, jak jinak, když jim nemůžeš nic obětovat, tak co by se namáhali, to by napadlo každýho, že jo, jenom ty totálně stupidně doufáš, že je někde v programu díra, kudy by se to dalo obejít.

Tak akorát pocit, že by sis nejradši hodil mašli. Anebo se na celou onlineovku vykašlat, estli to zas tak moc nežereš. Dyť je to stejně fuk, žádnej div světa nebude, když se nerozvíjíš a aliance tě za chvíli vyhodí jak nějakou fňuknu. Beztak jim jenom překážíš a musej tě podporovat a ty všechno, co ti pošlou, dáš nepřátelům. Bez odporu.  Taky jakej odpor, viď, to absolutně nepřichází v úvahu, když máš akorát poslední dva chcípáky a hrdinu pod drnem.

Potom na tebe z růžku obrazovky zamrká nový hlášení. V duchu se obrníš, určitě to bude další optimistická zpráva, že se blíží nová krvelačná horda, nebo jsi přišel o všechny obránce – žádný div – případně rovnou, že takhle vypadá dokonalý game over. Pěkně na lopatkách, co se ti na tom nezdá?

Se zatajeným dechem otevřeš složku a před očima ti poskakuje nápis: Dnes je tvůj šťastný den! Oceníš to úšklebkem, takovou ironii si přece nezasloužíš, ale donutíš se číst dál. A že prej dostáváš zvláštní cenu za udatnost.

Jako cože? Za udatnost? A kde bys ji asi tak vzal?

Adminův dopis pokračuje srdceryvnou omluvou. Stala se jakási sofwarová chyba – tak přece! Copak jsi to neříkal? – kvůli který tvoje začátečnická ochrana skončila o deset hodin dřív. Vygenerovali ti teda novýho superhrdinu, aby ti pomohl vyřešit všechny způsobený problémy. A tak dál… bla… bla.

Prima apríl, to se jim fakt povedlo, myslíš si. Když ses přihlašoval, divil ses, že už je ochrana v tahu. Slibovali ji přece na pět dní, tak jak to, že zmizela v deset, když měla správně vypršet někdy zhruba touhle dobou?! A jak to, že na tebe všichni začali hned útočit? To si tě museli teda sakra hlídat…

V tu chvíli se to stane. U kolonky s tvým jménem se objeví novej avatar. Už takhle od pohledu vypadá na pořádnýho drsoně, něco o něm vypovídá i jméno, co se ti ani na desátej pokus nepovede vyslovit bez chyby. Je ti jasný, že ho přejmenuješ. Nehraješ tyhle browser games poprvý, a když by se na bojišti vobjevil týpek, co se jmenuje tak pitomě, všichni by se ti vysmáli. Jediný, co teď potřebuješ, je ozbrojenec, jakýho se všichni budou bát. Několika lidem vyprášíš kožichy a zbytek ti radši dá pokoj. Taky proč by se pouštěli do předem prohranýho boje, ne?

Než se k tomu dostaneš, přijde ti další hlášení. Vykopli tě z aliance, když si prej neumíš postavit pořádnou armádu, můžeš jít jinam, voni se bez tebe v pohodě vobejdou, neměj péči a koukej navalit ty suroviny a jednotky, co ti naposílali, jasný?!

Tohle jsi čekal. Ani to s tebou nijak zvlášť nehne, teď k sobě budeš upřímný: neuvažoval jsi náhodou, že z týhle aliance vystoupíš? Nepřidal ses do ní jenom pro to, abys splnil denní misi jako nováček a dostal lepší vybavení? Jedním kliknutím hodíš zprávu do koše. Vo tomhle si myslíš svoje, v tuhle chvíli seš ty ten king.

Kašleš dokonce i na nový jméno svýho borce. Na to bude času habaděj, až ovládneš ostrov. Vybavíš hrdinu věcma z inventáře, co se ti nějakým zázrakem povedlo uchránit před dobyvateli a pošleš ho na podporu svýho města.

Hlášení z bojů se ani nenamáháš zavírat, chodí ti jich desítky za minutu. Krátce je proběhneš pohledem. Všechny říkají vlastně to samý, totiž, že ten a ten ztratil v boji s tebou všechny jednotky. Ďábelsky se šklebíš, užíváš si tu chvíli slávy, ale tentokrát zprávy nemažeš. Zveřejňuješ je, ať všichni vědí, že máš taky ostrý lokty. Profil se ti plní trofejemi; každá ti dá bonus a jednotky se ti rekrutují přímo vesmírnou rychlostí, máš dost surovin na stavbu potřebných budov. Sklad je permanentně prázdnej, čert to vem, každý tvůj voják přinese kořist a zase bude hej! Šplháš po žebříčku úspěchů. Ještě před hoďkou jsi byl na chvostu, teď záříš skoro na špici. Nejlepší obránce, nejlepší stavitel, největší verbíř. Ve výčtu chybí akorát dobyvatel. Zkontroluješ tabulku, od tohohle okamžiku můžeš drancovat, co hrdlo ráčí. Vybereš jednoho z těch, co tě napadli, pošleš jednotky. Brnkačka. Nemůžeš se od písíčka odtrhnout, takovej je to masakr.

Od tvojí ex-aliance ti přijde ještě několik výhružek. Asi už si všimli, že se ti začalo dařit a spočítali si, že jsi schopný jim všechno, co požadujou, poslat. Nijak se neunavuješ čtením takových věcí, je ti jasný, že máš mnohem silnější vojsko, než celá aliance dohromady. Výhružky, že na tebe vytáhnou a společnýma silama smetou, jsou ti k smíchu. Když se nepoučí z výsledkový listiny… Tvůj problém to rozhodně není, aspoň získáš další zkušenosti z přímé potyčky.

Další hlášení v pořadí ti taky moc nepřidá. Jednoho z nepřátel jsi dokonale zlikvidoval. Jeho město se ti vzdalo pomalu bez boje, udělal chybu, když tam nechal desítku obránců toho nejslabšího kalibru. Proč ne, získat město tak snadno, to se nestává každý den. Je sice škoda hradeb, v zápalu boje jsi tam poslal moc silnou jednotku, která je srovnala se zemí. Budeš je muset postavit znova, nehodláš riskovat život bez architektonické podpory. Ve zlomku vteřiny do města přečerpáš suroviny, něco zbylo ve skladu, který tvoji vojáci moudře zapomněli vyrabovat.

Vyškrábal ses na vrchol žebříčku. Začínáš žít ve větším klidu, můžeš se soustředit spíš na obchod, a přesto si vydržuješ silný vojsko, složený hlavně z nadpřirozených bytostí. Ty se k tvýmu novýmu hrdinovi hodí podstatně líp.

Chodí ti obdivné zprávy. Jak ses dokázal tak vypracovat? Aliance se o tebe doslova rvou. Dokonce i tvoje bývalá škemrá na kolenou, abys jí pomohl se stavbou divu světa. Jenže to se pěkně plete, nic z toho nebude. Jsi dost silný, aby sis div postavil bez pomoci. Tenhle herní svět chceš vyhrát sám…

Cože? Sama?!

To si děláš srandu, ne? Ty seš holka?!

Aha, tak to teda sorry.

A proč máš potom klučičí nickname?

Hele, no nic, kašli na to… Vždyť to znáš. Dneska je tvůj šťastnej den, tak si ho užij.

Zejtra tě totiž smetu z trůnu, aby sis nemyslela.

 

Chcete povídku slyšet originálně načtenou? Navštivte můj YouTube kanál!